Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mé jméno je Cassie Belinda Mahagon Dream nebo-li Bali

9. 11. 2006

Narodila jsem se 25. 4. 2006 v chovatelské stanici Mahagon Dream mámě Belindě. Moje panička se na mně a mé sourozence jela podívat se svou neteří a synovcem  v necelých třech týdnech, aby si mezi námi mohla vybrat. Věděla, že chce psí holčičku, protože setřího kluka Bastiena už měla. Bohužel, odešel pár dní před mým narozením do psího nebe. Nejvíce jsem se jí líbila já, tak jsem se v osmi týdnech dostala do Prahy, kde bydlíme. Paničce se moc nezamlouvalo moje jméno, které mám uvedené v průkazu původu a proto mi začala říkat Bali. Jsem velmi klidná a poměrně poslušná. Samozřejmě se někdy stane, že zlobím, ale to snad každé štěňátko. Od malinka jezdím za paniččinou sestrou a její rodinou, kde mám psího kamaráda Bruta a trochu nevrlou "babču" Denynu. Ani si nedovedete představit, jak řádíme a co vymýšlíme za lumpárny. Taky si vzájemně kryjeme záda....třeba, když jsme ukradli a společně slupli šest naložených kotlet, které byly připravené na oběd. To vám byla dobrota.

Mám jeden zdravotní problém. Od té doby, co si mně panička přivezla, tak jsem chvílemi kulhala na pravou přední tlapku. Taky jsem si jí odlehčovala. Koncem července jsem musela k panu veterináři, který mně uspal a udělal několik RTG snímků. Tam se přišlo na důvod mého kulhání....měla jsem cystu loketního kloubu a kosti. I pro pana doktora to bylo překvapení, takže jsem musela jet do Brna na operaci. Ta naštěstí dopadla dobře a tak jsem za pár dní mohla jít domů. Na nějaké hrátky s pejsky, běhání, skákaní a jiné psí radosti jsem musela zapomenout. Začala jsem být smutná, protože jsem nechápala, proč nic nesmím dělat. Panička taky říkala, že přestávám poslouchat, zlobím a vymýšlím ptákoviny.  Naštěstí doba, v které jsem nesměla vůbec nic podnikat, rychle uběhla a já zase mohla lumpačit. Zlepšila se mi poslušnost a chuť se učit nové věci. Spoustu jich jsem odkoukala od Bruta, ale dělám si to po svým....přece se nebudu opičit.

Teď jsem v pubertě a začínám opět trochu zlobit. S každým pejskem, kterého potkám si chci hrát ,dorážím a moc paničku neposlouchám. Podobné je to s lidma....strašně ráda se s nima kamarádím a nechápu, proč se na mně panička mračí, když jí neposlechnu. Přece mně vždycky lidi říkají, jak jsem pěkná a šikovná. Už jsem taky přerostla Bruta, sice zatím jen o kousek, ale přece jen jsem vyšší. Třeba taky budu rychlejší, až se zase sejdeme a budeme spolu lítat po loukách. Ani si nedovedete představit, jak moc se na to těším.

Je konec prosince a já jsem už stejně rychlá jako Brut. Lítám za ním, koušu ho do stehen a do ocasu, přitom štěkám a kňučím. Je to naše hra na honěnou. Taky začínám chytat balónek, i když ho dost často někde nechám zapomenutý. Obvzlášť, když cítím nějaké zajímavější pachy. To pak panička musí balón najít a nést si ho sama. Začala jsem taky být vzdorovitá, bojácná a ráda demoluju věci okolo sebe. Na Vánoce jsem byla s paničkou u Bruta a jeho smečky. To vám bylo báječné dobrodružství. Ani si nedovedete představit, jak jsme řádili. Jen při procházce mně pokaždé vyděsili lvi, kteří stojí u jedněch vrat....obcházela jsem je obloukem a moc se jich bála. Poslední den při procházce jsem strach překonala a šla si k nim čuchnout. Představte si, že se ani nehnuli, byli totiž umělý...to jsem si oddychla. Hned jsem se chlubila Brutovi.....

V lednu mně panička odvezla k Brutově rodině a sama odjela na školení. Ten týden byl plný honění se s Brutem, zlobení Denynky, lítání venku na poli, lovení myšek, chytání balónků, stopiček a dalších zajímavostí. Každý večer jsem usínala ve stoje, pomalu jsem se nebyla ani schopná nabaštit. Ale ráno jsem vstávala jako první a chtěla si hrát. Taky jsem náhradní paničce vlezla do koše se špinavým prádlem a pořádně jí probrala spodní prádlo. Nějaké jsem jen ožužlala a jiné pořádně rozkousla. Naštěstí pro mně, na to přišli, až když jsem už byla doma v Praze.

Od té doby jsem paničce pořádně probrala knihovnu, kdy jsem si vybírala samé tlusté knihy. Samozřejmě když nebyla doma, jinak bych si nedovolila do knihovny strkat čumáček. A to není všechno....stává se ze mně docela slušná ničitelka. Panička se sice na mně pokaždé mračí, ale touha hrát si s něčím jiným, než s plyšákama, je silnější.

Koncem ledna jsme s paničkou jeli zase za Brutem. To bylo radosti. Tentokrát jsme přijely v sobotu a hned v neděli jsme odjížděly domů. V sobotu večer nám páníček rozsekl uzenou, vepřovou kost, kterou nám panička koupila ve zverimexu. Každý z nás dostal půlku. Denynka už nemá zuby a tak dostala piškotky. Oba jsme jí s chutí zbaštili. Jenže ouha. Druhý den ráno mně bylo hrozně zle. Bolelo mně bříško, zvracela jsem, měla jsem průjem a vůbec nic mně nezajímalo...ani jídlo ani pití. Brut ze mně byl nešťastný. Neustále ke mně chodil, olizoval mi uši a žďuchal do mně čumáčkem. Jenže já neměla na nic pomyšlení. Večer nás Brutův páníček odvezl na veterinu...společně s Brutem. To jsem netušila, že i Brutovi se přitíží a bude na tom jako já. Jenže mně bylo po pár dnech docela dobře. Ale Brutovi ne.

Za 14 dní jsem opět jela za Brutem domů. Tentokrát už v pátek. Panička si jen vypila čaj a hned odjela na hory. Vzala s sebou malého páníčka. Já zůstala a opět jsem řádila jak černá ruka. Chvílema jsem nechápala, proč je můj kamarád tak moc unavený a spavý. Vše mi po chvíli odpočinku vynahradil a tak jsem chodila spinkat s ním. Znovu jsme procvičovali chůzi u nohy, přivolání, sedni, lehni. Víc jsme tentokrát nestihli, ale vůbec mi to nevadilo. Zlobila jsem Denynku, provokovala jí ke hrám a taky jí rušila ve spaní. Ona mně za to pro změnu pokaždé vyštěkala. Taky jsem se jí snažila vlézt do pelíšku, ale to se jí vůbec nelíbilo, tak došlo i na pořádné vrčení a ohnání se po mně. Tentokrát si rodina dala pozor, abych nic nerozkousla, neožužlala a nezničila. Měla jsem k dispozici spoustu hraček, klacíky a taky žužlací kosti. To vám byla dobrota. 

Po týdnu jsem jela za paničkou domů. První, co jsem udělala, po obrovském přivítání paničky, bylo hupsnutí na sedačku, stočení do klubíčka a chrupkání. To Vám bylo blaho. Jenže mně tahle únava vydržela jen do druhého dne, pak jsem zase začala paničce probírat knihovnu a okusovat odložené věci.

Moc se všem omlouvám, ale nějak jsem nestíhala psát. Takže už budu pokračovat. Minulé měsíce jen tak trochu shrnu, aby jste si udělali představu, jaká jsem uličnice.

Po návratu paničky z hor jsem měla obrovskou radost, vůbec se mi nechtělo jí někam pouštět. Jezdily jsme pravidelně za Brutem, kde jsme oba pořádně řádili, chovali se jak rozpustilí uličníci. Doma jsem s paničkou chodila na dlouhé procházky do Krčáku, kde jsem pobíhala, lovila ptáky, hledala srnky, cyklisty, bruslaře. Naučila jsem se neskákat do kočárků, přece jen jsem s miminkama chodila často na procházky, takže jsem si zvykla. Jednou jsme s paničkou taky našly fenečku, která se k nám přidala. Odvedly jsme si jí domů, na obojku našly telefonní číslo na páníčka a hned mu daly vědět, kde se kamarádka nachází. Moc nám děkoval za informaci a hlídání. Mimo to jsem udělala zkušenost ze Sněhulkou, že je lepší se nemocným kočkám vyhnout...hrozně prskají a vytahují drápky. Doma jsem paničce "přečetla" poměrně velkou část knihovny, okousala spoustu ponožek, spodního prádla a taky nějaké boty. Jen tak mimochodem Brutova panička se na mně taky zlobila, když zjistila, že jsem si pochutnala na prádle...teda samozřejmě spodním.

Koncem května jsem začala poprve hárat...poznal to Brut a nikdo jiný. Šlo totiž o tzv. skryté hárání. V půlce června jsme se s paničkou "odstěhovaly" na několik dní - týdnů za Brutem a jeho rodinou. Nejdřív jsem ale byla čtyři dny u paniččiny kamarádky Katky, která mně hlídala, když musela moje panička na operaci s kolenem. Káča má doma Brita, zároveň ještě hlídala další kamarády, takže nakonec jsme byli čtyři. To vám byla legrace. Byli jsme se koupat, odjeli jsme do chaty, užili jsme si spoustu blbin na procházkách. U Bruta jsem poctivě dospávala únavu. A nejen to, taky doznívání hárání. Nakonec jsem po domluvě paničky s panem veterinářem odjela do Prahy na kastraci. Vše proběhlo v pořádku. Já sice byla první den moc unavená, nechtěla jsem baštit, pít, chodit, ale druhý den mi bylo lépe a další už jsem začínala s Brutem řádit. Nakonec mně museli všichni krotit, abych si ještě nepotrhala stehy. V půlce července jsem s paničkou odjela na tábor, kde jsem byla hrozně spokojená. Teď už se těším do chaty, kde snad budu i s Brutem a Britem.

Nejen, že jsem v chatě byla s klukama, ale i s Denynkou. Řádila jsem jak černá ruka. Utíkala jsem za Britem a děsila paničku, která celé léto kulhala. Naštěstí jsem se pokaždé buď vrátila nebo za mnou vyrazily děti a dovedly mně zpět. Od září panička zase začala chodit do práce a já zůstávala doma sama. Že bych se odnaučila ničit knihy nebo paničky oblečení, to se říct nedá. Dokonce jsem se paničce podívala i na boty, ale to se zlobila.