Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červen 2007 - pokračování mého příběhu

3. 8. 2007

Dlouho jsem nenapsal žádné novinky. Ono jich taky moc nebylo.

Po skvělém víkendu na Piláku jsem byl na poslední kontrole u pana doktora. Konečně jsem naprosto zdráv. Nakonec se potvrdila paničky "předtucha", že voda v říčce, kde jsem se v lednu vykoupal, byla nějak kontaminována chemií a ta na mojí kůži nadělala neplechu. Jak panička zjistila, nebyl jsem sám, kdo v té době začal mít stejné potíže. Naštěstí už je vše za mnou. 

Následující týden jsem byl s páníčkem "stavět" Vodácký maraton. To vám byla legrace. Neustále jsem pobíhal od jednoho k druhému, koupal se, malinko žebral dobroty...ale opravdu jen malinko, pomáhal páníčkovi se sekáním trávy - on sekal, já se válel, aby neměl tolik práce a mohl s se mnou hrát. Večer jsem přijel domů, jen jsem si lehl, tak jsem spal jak psí miminko.

Hned další týden se rozhárala Denynka. Ze začátku jsem vůbec nereagoval, sice jsem jí občas očuchal, ale přece jen je to kamarádka. Na víkend přijela kamarádka Trinča s páníčkama. Přivezli s sebou taky miminko ( teda lidský ne psí). Moje panička z něj byla nadšená a já spokojený, že si mám s kým hrát. Taky jsme s Trinčou pořádně řádili...lítali jsme až se sypal všude okolo písek, vzájemně jsme si ukazovali, jak posloucháme. Denynky hárání bylo vcelku v pohodě, jen jsem si nějak popletl týdny a na konci, kdy už skoro nehárala jsem jí neustále očuchával, olizoval a měl zamotanou hlavu. Panička nakonec musela použít studenou vodu, abych se vzpamatoval...jedna sprška a byl jsem zase v pořádku. Nevíte někdo, co se se mnou dělo? V té době jsem s páníčkama jezdil hodně na kole. Vždy jsme vyráželi na večer, aby nebylo takové horko a já si k tomu užil koupání. Panička jezdí pomaleji a opatrněji, takže jsme jí s páníčkem, který mně má připnutého ke kolu, pokaždé předjeli. Pak počkali, až nás dojede, předjede a hurá za ní....to vám byla legrace. Jak už jsem jednou psal, ze začátku hodně tahám asi tak 2-3km mně to i baví, ale potom raději běžím u kola a hlídám si páníčky. Naučil jsem se jim neplést před kolo, při povelu "kolo" se přiřadit k pravé straně, povel "vpřed" znamená, že musím přidat a být před páníčkem. Taky jsem zdokonalil povely do stran, vím kde je levá a pravá. Občas sice trochu zkouším páníčkův postřeh, ale to jen vteřinku, potom poslušně zatočím.

Jednoho pondělního červnového večera se panička rozhodla, že se mnou půjde ven. Ještě jsem asi nenapsal, že páníčci mají moje venčení rozdělené. Panička venčí přes den a páníček večer. Prý aby měl taky nějaký pohyb.  Tohle pondělí bylo všechno trochu jinak. Moje malá panička byla v divadle a domů jela vlakem. Z nádraží se sama bojí, takže bylo domluveno, že jí přijdu s páníčkem naproti. Jenže ouha, páníček byl ještě v práci a nestíhal to. Takže se panička rozhodla, že půjde ona a já s ní. Kousek od domu jsme potkali kočičku. Jejda, já měl hroznou radost, chtěl jsem si s ní hrát, očuchat jí. Jenže kočička se mně bála. Panička o mé lásce ke kočkám moc dobře ví, vždyť už jsem jí několikrát ukázal, co umím...nejen útěkem, ale i vyškrábáním se na strom. Hned jak panička kočku uviděla, dostal jsem povel "lehni" , byl jsem poslušný a zalehl jsem, jenže kočka asi taky umí povely a lehla si proti mně. Koukali jsme si z očka do očka, mezera mezi náma byla asi tak 2,5 metru. Panička se rozhlídla, kde je majitel kočičky ( moc dobře věděla čí mourek je). Než mu došlo, co se děje, tak jsem se zvedl a udělal krok...ne skok, ale krok. Jak to panička nečekala, tak se zapotácela a spadla na zem. Hrozně jsem se lekl, na kočku jsem úplně zapomněl a začal jsem paničku olizovat. Víte, ona moje panička má nemocnou nohu, takže jsem nejdřív musel zjistit, jestli je v pořádku. Nebyla, mluvila dost divně..tak trochu sykala a hlavně se nemohla na nohu postavit. To už jsem věděl, že je zle. Otočili jsme se, ona se o mně opřela jednou rukou a takhle jsme šli těch pár metrů domů. K vlaku musel jít malý páníček. A jak to všechno dopadlo? Panička si zlomila nějakou kost v nártu, dostala na pět neděl nechodící sádru a byla moc smutná.

Do toho všeho přijela paničky sestra s Balinkou. Sestra po operaci kolena, takže taky o berlích a skoro nepohyblivá. Malí páníčci se starali o obě paničky, venčili Denynku, Balinku, chodili nakupovat a spoustu dalšího. O mé venčení se starali taky, ale jen v menší míře, velké venčení zůstalo na páníčkovi. Aby toho nebylo málo, tak Balinka musela jít na kastraci. Měla nějaké problémy po hárání ( jsem pes, takže takovým věcem vůbec nerozumím). Po operaci, kterou dělal náš pan veterinář se vrátily k nám, kde se Balča nemusela namáhat chodit do schodů...a nejen Balča. Tak tohle u nás trvalo přes měsíc. Pak děti odjely s Balinkou a paničky sestrou na tábor. Paničce sundali sádru a já se moc těšil, jak zase začneme chodit na dlouhé procházky, budeme se koupat a blbnout.

Jenže ouha. Panička stále kulhala a na nějaké venčení a blbnutí jsme museli ještě zapomenout. Nakonec se přece jen vše trochu zlepšilo a tak jsme na poslední část prázdnin odjeli do chaty. Chodili jsme na dlouhé ( ale na mně pomalé) procházky, sbírali houby, jeli na výlet k tetě na Moravu, kde jsem plašil slepice, honil jsem myšky a ptáčky. Taky jsem se naučil štěkat na parník. Panička prohlásila, že se z nás zblázní....teda ze mně a z dětí. Ovšem sama chodila na parníky mávat, tak to snad nebude tak hrozný. Taky za náma přijela na pár dní Balinka, takže jsem si pořádně vyhrál. Mimo toho se ukázal i kamarád Fredy s paničkou, jen Trinča letos zůstala doma. Kousek od nás má paničky kamarádka pejska Brita, je to pointr, který je stejně starý jako já. Páníčci se rozhodli nás seznámit. No, trochu jsme se spolu chytli, ale nakonec to nebylo tak hrozný. Jen můj páníček se dost zlobil, když jsem si toho vejtahu sroloval pod sebe a přitom mu maličko procvakl ucho ( jak na piercing)....jenže co má na mně vrčet, že jo. Pak už jsem byl ale za slušňáka a okázale Brita ignoroval, i když on se chtěl kamarádit. Přístí setkání bude na podzim, tak jsem zvědavý, jak dopadne ( a nejen já, ale i panička, která se na mně mračila a já se hrozně styděl).

V září jsme jeli na celý víkend na coursing. To už jsem ale popsal v samostatné části. Jinak se nic neudálo. Panička začala líp běhat, už tolik nekulhá. Přijela za mnou na týden Balinka, když její panička odletěla k moři. To vám byla zábava. Jen to venčení bylo maličko složitější. Přece jen oba dva najednou by panička s bolavou nohou neustála a tak jsme čekali na děti, až přišly ze školy. To jsme si potom užívali běhání, lovení myšek, nošení míčků a taky trochu neposlouchání. Do chaty jsme se vůbec nedostali. Teda páníčci tam na otočku odjeli a zjistili, že byla zase vykradená, ale já s nima tentokrát nejel, hlídal jsem doma..

V říjnu jsem si ale vše vynahradil. Do chaty jsme jeli hned dvakrát. To vám byla nádhera. Panička s páníčkem řezali dříví a já pobíhal okolo a radostně štěkal. Taky procházky samozřejmě byly. Byl jsem až na jednu chvilku moc hodný, ale co sem měl dělat, když na nás koukali z pár metrů daňci? Musel jsem je trochu prohnat a odehnat od paničky. Ta se Vám ale hrozně zlobila, mračila se jak čert, brblala si něco o neposlušných psech, kteří skončili s kulkou v kožichu a vůbec se mnou nemluvila. To jsem byl potom hodný, poslouchal jsem na slovo a neustále si jí hlídal. Ani myšky jsem nelovil ....

V listopadu napadl první sníh. Opět jsem řádil a pořádně se v něm vyválel. Také se konala další coursingová víkendovka tentokrát v Rudné pod Pradědem. I tam jsme s páníčkama odjeli a byli tam moc spokojení. Vše se o této akci dozvíte v části věnované coursingu. Jen musím říct, že sněhu jsem si tam užil dosta adost. Doma už nebyl skoro žádný a později jen bláto.

V prosinci začaly přípravy na Vánoce. Ty já mám moc rád. Dostaneme pod stromeček pokaždé nějaké dobrůtky, hračky, granulky a taky se smíme jít podívat k malému páníčkovi do pokojíčku na stromeček. Tentokrát dostala Denynka nový pelíšek a já pneumatiku na přetahování. Taky k nám pokaždé jezdí Balinka s paničkou a tak mám s kým blbnout. Ne jinak tomu bylo i letos. Jen ten sníh nám chyběl. Na Silvestra jsem jel na pravidelné očkování k panu doktorovi, zastavil jsem se pozdravit Balinku a pak hurá domů. Před půlnocí jsem dostal nějakou tabletku na zklidnění ( stále bych chtěl ty rachejtle ulovit a páníčci mají strach, aby se mi něco nestalo), jenže ona nějak divně účinkovala a tak jsem měl ještě víc energie než normálně. Skoro třičtvrtě hodiny mi panička v obýváku házela balónek, aby odvedla mojí pozornost od dělbuchů a ohňostroje. Mimo to jsem opět s páníčkem absolvoval jízdu na kole, dlouhé procházky s oběma páníčky proložené házením balónku, koupání se v řece a tak podobně.