Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chata

2. 9. 2008

Konečně se panička rozhodla, že zbytek prázdnin budeme trávit v chatě. To jí to ale trvalo ;-)

Vzhledem k počasí se nám odjezd malinko posunul a tak jsme místo slibovaného pátku odjeli až v neděli. Vůbec mi nevadilo, že jedeme tak pozdě. Já měl totiž ohromnou radost. A to jsem ještě nevěděl, že s námi týden bude jen můj kluk a jeho kamarád, že přijede naše holka a taky paničky ségra s Balinkou. Páníček byl tentokrát doma, musel chodit do práce, hlídal Sněženku a Béďu.

Celý první týden byl ve znamení her, blbostí, koupání a běhání po stezkách a kopcích. Myslím, že jsem si dosyta užil nejen kluků a jejich bláznivých nápadů, ale i procházek, trénování u zvěře ( a že je letos opět pěkně oprsklá) a mazlení. Panička s námi spala v hlavní místnosti, takže jsem jí několikrát za noc chodil kontrolovat a musel jsem hlídat, jestli je dobře zakrytá. Tohle byl nejnáročnější práce, kterou jsem měl... už jste někdy hlídali někoho, kdo se neustále budí?

Druhý týden pro změnu odjel kluk pryč a byla s námi jen moje holka, která neustále někam odjížděla, přijížděla. Takže na nás bylo jí přes les doprovázet a zase vyzvedávat. Panička nám nedovolila ukrást rybáři právě vylovenou rybu, nesměl jsem jít zkontrolovat další chaty, ale pro změnu jsem směl přeskakovat popadané stromy, prolézat plotem atd. To Vám byla zábava. Předháněli jsme se s Aluškou, kdo bude rychlejší, šikovnější, obratnější. Musím říct, že ta moje kamarádka je pěkné číslo a je setsakra rychlá.

Okolo chaty jsme vyběhali cestičky, vydrápali mech a hlínu, okousali nějaká křoviska a taky vyplašili strašné množství myší. Koupání a plavání bylo na denním pořádku, stejně jako pravidelná kontrola uší, očí a zubů. Aluška se totiž připravuje na výstavu a tak se musí naučit, jak se má chovat a já jí dělám parťáka. Houby nám sice tentokrát nerostly, ale přesto jsme si posledních 14 dní prázdnin užili s plnou parádou.

A ještě něco.... Víte, že jsem jediný pes, kterému houká parník? Ten u nás jezdí jen o víkendu z Prahy směrem na Slapy-Třebenice. Pokaždé běhám po skále a strašně moc štěkám, parník zahouká poprvé páníčkům a podruhé mně. Panička sice říká, že jsem magor ( není to náhodou něco sprostého?), ale potutelně se přitom usmívá.