Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prázdniny v chatě - první týden

10. 7. 2008

Ve středu 25.6. odjíždí Bali domů a panička začíná pobíhat po domě, otvírat skříně, vyndávat věci dětí, balit naše nezbytnosti. Tuším, že se chystá nějaká akcička. Hned večer po vysvědčení odjíždíme do chaty. Jak já byl šťastný. Vše jsem Alušce ukázal, vysvětlil a taky jí naučil pít vodu přímo ze sudu a předvedl jí štěkání na parník ( jen tak mimochodem ... parník mi pokaždé zahouká :-) ). Chodili jsme na dlouhé procházky plné házení balonku, šišek, klacíků, téměř denně jsme se koupali .. teda já plaval, Aluška poskakovala po bříško ve vodě a čekala až jí přinesu klacík, pak jsme se o něj přetahovali a zlobili se navzájem. Také v hospodě jsme byli, choval jsem se vzorně, i když se mi skoro před čumáčkem pohybovala malá chlupatá kulička a od vedlejšího stolu k nám koukali dva pejsci.

Samozřejmě došlo i na poslušnost, když já jsem cvičil všechny naučené cviky, hlavně "lehni" před zvěří nebo "k noze" při procházení okolo chat či přes vesnici okolo plotů. Byl jsem téměř celý týden hodný pes... jenže jako vždy mám jeden den, kdy musím dokázat, že ta poslušnost stále není úplně to pravé ořechové ( i když to co jsem předvedl nebylo nic katastrofálního). Od paničky jsem dostal za úkol popsat, jaký jsem stále ještě trdlo a neposlucha. Takže nic jiného nezbývá, než se přiznat :-)

V úterý ráno jsme šli na procházku. Už bylo docela teplo a já se brouzdal v trávě. Panička je zvyklá neustále sledovat, co dělám, kam se koukám, co větřím a přitom všem kontrolovat okolí, jestli neuvidí vysokou nebo divočáka dřív než já ( zajíce nevidí, pokud o něj nezakopne, to mám vyzkoušený ;-)  ). Najednou se přede mnou něco mihlo, já vyskočil a hrnul se "něco" ulovit. Naštěstí pro mně panička zařvala a já se tak lekl ( nejen já, oni i oba kluci sebou pěkně škubli a o Alušce ani nemluvím), že jsem ztuhnul. Panička mi chytila za kšíry a pevně držela... kousek před mojí tlapkou mizela v trávě zmije. Bych Vám přál slyšet, jak panička hubovala, že prý se mi jednou to lovení myšek vymstí, že bych se snad nejdřív mohl zastavit atd. Naštěstí se nic nestalo a já šel zbytek procházky hezky po cestičce.

Odpoledne se panička rozhodla změnit procházku a jít podél vody. Bylo horko a tak jsme uvítali osvěžení v řece. Aluška opět pobíhala po kraji, zkoušela se natáhnout pro klacík, ale plavat se zatím neodvážila. Já plaval jak ryba, lovil klacíky, kamínky, spokojeně pobíhal po břehu a v trávě si vytíral kožíšek. Najednou k nám začala připlouvat labuť. Víme, že je to osamnělý labuťák, kterému uhynula družka. Panička vzala vodítka s tím, že jdeme dál. Jenže mně se ten naparující pták vůbec nelíbil a tak než se stihla otočit, udělal jsem nejdelší skok svého života a pustil se za labutí. Sice jsem slyšel volání od paničky, ale touha dát labuťákovi co proto byla silnější a tak jsem se dost rychle blížil. Labuť syčela, máchla zobanem, naparovala se.... a já nic. Najednou mi došlo, že panička volá a tak jsem se otočil a plaval zpět. Jenže jsem za sebou stále slyšel zlostné syčení a tak jsem se téměř u břehu otočil a vracel se za labutí. To už byla panička pořádně naštvaná a tak jsem usoudil, že bude lepší snahu o zahnání ptáka vzdát a vrátil jsem se na břeh. Tam jsem dostal pořádně vyhubováno a musel jsem za trest odcvičit pěkně dlouhou a nudnou sestavu cviků. Navíc se na mně ten labuťák stále díval. To byla potupa.

Jako dovršení celého dne jsem ke konci procházky viděl vysokou. Byl jsem na volno, panička se v té chvíli věnovala Alušce a malý páníček daňka postřehl až ve chvíli, kdy já vyrazil. Za mnou se pustila i Alu a tak panička volala mně a pískala na píšťalku a páníček volal Alušku. Nedovedu si představit páníčků strach o mojí malou kamarádku, strach  mně a zároveň vztek který oba měli. Panička jak víte špatně chodí, malý páníček si vzhledem k horku vyrazil v pantoflích a my s Alu zdrahali do pořádného kopce korytem potoka. Jako první pronásledování vzdala Aluška a opatrně, nervozně a tak trochu bojácně se vracela zpět. Jen chudák nevěděla jak se dostat přes skálu a tak za ní musel malý páníček vylézt a sundat jí. Pak už holka doběhla k paničce. Ta nepřestávala pískat. Páníček se vydal po mých stopách, panička schůdnější cestičkou mi nadběhnout. Jenže já pronásledování vzdal pár vteřin po Alu, odbočil na známou cestičku a paničce nadběhl. Nějak mi nedošlo, že se svah "láme" a na vrch není vidět, takže jsem tam zůstal stát a čekal na paničku. Ve chvíli, kdy se ke mně blížila, jsem si lehl na záda, ukázal bříško a tím se vlastně omlouval. Jenže si představte, že tohle na paničku nezabralo. Šoupla mi vodítko, pořádně ( a to myslím doslova a do písmene) mi vyprášila kožich a vyhubovala. Zároveň si i oddychla, ale to mi špitala do ouška až pozdě večer. Samozřejmě, že vynaložená námaha se podepsala na její chůzi, tak jsme procházku zkrátili a šli do chaty. Šel jsem u ní, otíral jsem se jí o zdravou nožku, olizoval ruku, ani vodítko bych mít nemusel. A to jsme cestou potkali mého nepřítele Anýzka... černého pejska. Nedovolil jsem si ani ťuk.

Od té chvíle jsem byl opět hodný, vzorný pejsek, který ví, jak se má v lese chovat ( a že jsme té vysoké viděli, když se nám daňci pasou přímo pod okny). Tak vidíte, jak si s mojí maličkostí občas užijí.