Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rok 2008

12. 2. 2008

Letos poprve jsem byl s páníčkama na kole. Vysvitlo sluníčko, bylo teplo a tak panička usoudila, že je akorát počasí na pořádnou projížďku. Jako vždy se nejprve páníčkové domluvili, kudy vlastně pojedeme. Vzhledem k tomu, že panička na kole dlouho neseděla, tak jsme jeli podél Berounky. Tam já jezdím moc rád. Po cestě mám spoustu míst ke koupání a pití. Občas tam potkáme nějaké psí kamarády a to si pak pořádně pohraju. Vyrazili jsme pomalým tempem, neustále jsem kontroloval jestli nám panička stačí. Po několika desítkách metrů mně neustálé ohlížení přestalo bavit a rozhodl jsem se na ní počkat. V tu chvíli pochopila, že musí jet buď na mé úrovni nebo přede mnou. To vám byla paráda...panička šlapala jak o závod a já metelil, jen  mi od tlapek bláto létalo. Skoro celou cestu jsem páníčka táhl, dokonce se nechala přemluvit i panička a na rovince, kdy nebyl nikde nikdo vidět, si mně zapřáhla. Moc se jí jízda se mnou líbila, ale přece jen je jistější na kole bez zápřahu. Druhý den se jízda opakovala a já byl ještě spokojenější.  Už aby jsme jezdili pravidelně.

Následující týden byl pro nás plný událostí. Jednak páníčci vyklízeli půdu, aby se mohla opravit střecha a za druhé jsem se s paničkou chystal na coursingový trénink do Radslavic, kde jsem si měl dovyběhat licenci. Jak to proběhlo a dopadlo najdete v odkazu Coursing. V sobotu, když jsem coursingoval, páníček společně s dalšíma lidičkama sundali střechu. Když jsme přijeli večer domů, tak se panička zhrozila šíleného nepořádku. A pak to začalo. Od neděle dalších deset dní jsem měl obrovskou zodpovědnost za zdárný průběh všech prací. ;-)  Musel jsem ohlídat řemeslníky, aby správně pokládali latě, stavěli krov nad koupelnou, zdili komín, pokládali střechu a další. Taky jsem je musel řádně prověřit a při každém jejich pohybu kontrolovat, jestli dobře drží nářadí. A to nemluvím o pravidelném umývání, kontrolu jsem samozřejmě prováděl jazykem... jak jinak. Panička na mně byla pyšná, prý jsem byl ze všech nejpracovitější a jen díky mně byla střecha včas dokončena. Určitě si dovedete představit, jak jsem byl po ukončení všech prací unavený. Prospal jsem doslova tři dny. Ovšem moje rodina alespoň ví, že je na mně naprostý spoleh a nemusí se trápit nějakýma nepřístojnostma.

Začátkem března jsme s páníčkama odjeli zkontrolovat chatu, nejel jen malý páníček, protože měl zápas a Denynka... na ní pro změnu byla zima. Týden před tím byla obrovská vichřice, takže doma měli všichni strach, jak ta naše chatička dopadla. Naštěstí jsme hned zjistili, že je vše v naprostém pořádku a tak jsem se mohl věnovat své oblíbené činnosti jako je hrabání myšek, lítání po stráni, lovení poletujících ptáčků a další. Po obědě jsem společně s paničkou, malou paničkou a klukem vyrazil na dlouhou procházku. Nejdřív jsme sešli k Vltavě... tentokrát jsem měl zakázané koupání, protože na hladině plaval nějaký nepořádek. Pobíhal jsem po cestičce sem tam, lovil klacíky, šišky a neustále se snažil nenápadně snažil vběhnout do řeky. Nakonec panička nevydržela a vyndala z kapsy balonek. V tu chvíli jsem přestal okolí vnímat a soustředil se na svojí oblíbenou činnost. Za celou procházku jsem nevyvedl žádnou lotrovinu, jen chvíli jsem šel na vodítku a to když jsme se blížili ke krmelci... prý pro jistotu.

Následující týden nás čekalo coursingové dobrodružství, které jsem popsal v sekci Coursing. Jen tady musím říct, že jsme byli naprosto spokojení, já poznal další psí kamarády a kamarádky, poštěkal a popral jsem se s polobráškama a domů přijel krásně unavený. Hned následující víkend byl Velikonoční, od soboty jsem byl s rodinkou v chatě. Opět mně čekaly dlouhé procházky, koupání v řece, chytání balonku, hrabání myšek, vyštěkávání daňků, muflonů atd. Taky jsem chvílema zlobil Denču, snažil se "ukrást" nějaké dobroty připravené pro koledníky a pletl se pod nohama při barvení vajíček. 

Po Velikonocích nastal čas na dlouhé procházky, trénování poslušnosti a taky na spoustu legrace. Přijela za námi totiž Balinka a to na 14 dní. To Vám byl ráj.  Samé lumpárny jsme prováděli, panička z nás měla hroznou radost, kor, když jsme byli venku na procházce. Tentokrát na nás vyzrála... pořídila si na vodítko rozdvojku a z domova jsem vycházeli na ní. Já chtěl jít doprava a Bali zůstala stát. Takže jsme zase až tak moc netahali, spíš se vzájemně brzdili a tak panička neměla žádný problém s chůzí.

Balinka odjela domů první sobotu v dubnu. Hned následující víkend mi panička konečně domluvila venčení s pitbulkou Arwen a její paničkou Monikou. Moc se mi holka líbila, je taková drobnější a plašší, ale krásně běhá a je to pořádná uličnice. Páníčci si po cestě na Kosov popovídali, páníček vyfotil naše psí hrátky a taky "taneční" figury. Cestou jsme se zastavili na louce, kde jsme s Arwenkou lítali sem tam, hledali nějaké srnky a koukali do lomu. Poté jsme se přesunuli přímo do lomu, jen panička nebyla výběrem cesty moc nadšená, přece jen se jí špatně klouzalo dolů. Arwenka viděla vodu a hned do ní vběhla. Moc hezky skáče, je jak plavec, když se chystá vyhrát olympiádu. Já se sice taky vykoupal, ale odmítal jsem plavat. Víc mně bavilo lovení Arwen, její obtěžování a taky pobíhání. Po pořádné koupeli se páníčci rozhodli obejít Kosov, vyfotit nějaké stromy, kytky a taky nás dva. Procházka zabrala celé odpoledne a moc se nám líbila. Loučení proběhlo opět u železáren. Arwenka s Monikou šlapaly do Králováku a my přes pole domů. Už se těším na další společné venčení. 

Po Balinčině odjezdu se občas na chodbě nebo v koupelně objevila loužička. Denynka lehce přistydla a tak panička uklízela, vytírala a Denynku chlácholila. Každý den s náma chodila na dlouhé procházky a mlsala společně se mnou dobrůtky. V pátek 18.4. se najednou Denynce udělalo špatně a tak odjela k panu veterináři. Vrátila se moc unavená a já nad ní stál hrozně nešťastný. Panička plakala a tak jsem pochopil, že je to hodně zlé. Druhý den babča odjela na kontrolu, když se páníčci vrátili domů, tak bez ní. Oba moc a moc smutní, děti plakaly celý den a půl večera. Jsem sám, Denynka napořád spinká v chatě, kde byla podle paničky nejšťastnější. Stále to nechápu a hledám jí... v koupelně, v chodbě u Sněhulky, v kuchyni, v obýváku, u dětí v pokojí....ale ona tu není. Je mi smutno ......

Od té doby jsem jiný. Panička říká, že jsem mazlivější, smutnější a taky o něco víc poslušnější. Neustále hledám svojí kamarádku. Koukám se smutně na její místečko, odmítám si tam lehnout a taky občas pro ní běžím, když jdu ven. Dlouho mi trvalo, než jsem se jakž takž vzpamatoval. Nechtěl jsem si hrát, chodit ven ani jsem nechtěl jiné pejsky. Pomohla mi až cesta do Radslavic a další letošní coursingový závod. Teď už je mi líp, ale stále to není úplně ono.