Trochu informací o mé maličkosti.....
Jmenuji se Bruttus Elbrus Blue Heeler, narodil jsem se 2.července 2005 ve druhém vrhu mámě Dinki di Cidabro a tátovi Elbrusu Blue Cidabro v chovatelské stanici Blue Heeler. Spolu se mnou se ještě narodily dvě sestřičky a dva bráškové. Tvrdili o mně, že jsem největší a nejprůbojnější pes z vrhu. Zajímavostí je, že jsem si byl hrozně podobný se sestřičkou. Rozlišit nás od sebe šlo jen podle bílého znaku na čele. Sestřička měla tvar písmene "x" a já mám křížek. Jinak ostatní sourozenci si vzali od každého z rodičů něco jiného....
Jednoho slunečného odpoledne se na nás přijela podívat moje nynější rodina. Po chvíli domlouvání se nakonec rozhodli pro mou maličkost. Máma stála za vrátky, naříkala a já celý vykulený nastupoval do auta. Seděl jsem vzadu na klíně dětem, kteří mně stále hladily, mluvily na mně a nedaly mi vůbec čas na to, abych se bál. Nejeli jsme moc dlouho, jen necelou hodinku, takže jsem se ani nestihl nepočůrat. Když jsme přijeli na místo, páníček odešel do velkého domu,odkud přivedl .....pejska, teda vlastně fenku. Já měl hroznou radost, nebudu tu sám, mám kamarádku, která si se mnou bude hrát. Netušil jsem ale, že už je to psí babička a moje trochu divoké hry jí budou zlobit. Stejně to nic nemění na mé lásce a snaze jí trochu pošťouchnout.
Prvních pár dní jsem trávil s páníčky a jejich dětmi doma, kde jsem se seznamoval s okolím, zlobil Denynku, baštil, hrál si s dětma a často spal. Po několika dnech jsem s paničkou, mým malým páníčkem Honzou a Denynkou odjel do chaty. Ta se nachází v lese, kde jsem získal spoustu nových zážitků. Chodili jsme na procházky, očuchával jsem všechny stromky v okolí, hrál si na louce, honil motýly, hrál si s pejskama a po všech zážitcích usínal skoro ve stoje. Dokonce za mnou přijel Basty. To byl pejsek paniččiný sestry. Ani si nedovedete představit, jak jsem si s ním vyhrál. V té době jsem netušil, že děti chodí do školy a mají nějaké prázdniny. Na to jsem byl ještě moc malý a hloupý.
V chatě jsme byli týden, pak jsme zase odjížděli zpět domů. Vůbec mi cesty autem nedělaly potíže, prostě jsem se stočil paničce u nohou a usnul.....teda až po chvíli. Nejprve jsem se kníkáním domáhal sezení na klíně, koukání z okna a mazlení. Po příjezdu domů nastalo velké praní, vybalování, příprava dětí do školy. Další den brzy ráno děti odešly a já zůstal s paničkou doma sám....teda samozřejmě i Denčou. Od té doby se z toho stalo pravidlo. Jen pokud musela odejít i panička, tak jsem zůstával s Denynkou v pelíšku. Stejně jako ona jsem spal, aby mně čas do návratu někoho z rodiny rychle utekl.
Pomalu jsem se učil přiběhnout na zavolání, sednout si a taky jsem si skoro pořád hrál. Občas jsem ke hraní vyprovokoval i Denynu, ale ne moc často. Přece jen už je to dáma v letech. V říjnu jsem absolvoval poslední očkování a začal jsem s paničkou chodit na cvičák. Vůbec se mi tam nelíbilo. Musel jsem stát v zástupu, v klidu čekat až na mně přijde řada, dělat cviky, které jsem moc nechápal. Časem jsem pochopil, že si tam můžu chvíli hrát s ostatníma pejskama a tak jsem se začal těšit. Jen ty prostoje se mi vůbec nelíbili. Stále jsem chtěl něco podnikat, nevydržel jsem chvíli být v klidu. Paničku všichni ujišťovali, že časem se i tohle poddá a já budu klidnější. Jenže ubíhaly měsíce, já rostl a sílil. Klidnější jsem podle paniččina názoru vůbec nebyl. Občas měla naopak pocit, že jsem ještě horší. Cvičili jsme na pamlsky, to bylo něco pro můj neustálý apetit. Nikdy jsem neudělal všechno přesně podle předpisu, ale moc jsem se snažil. Panička měla vždycky velikou radost, hrozně mně chválila a dávala odměny.Jen jsem nějak občas zapomínal poslouchat při odvolání od ostatních pejsků. Paničku to moc trápilo, občas mi říkala, že jsem pěkné zlobidlo a neposlucha. V tu chvíli bych jí slibil všechno na světě, jen aby se zase usmála a mluvila na mně s radostí. Jenže mně tohle vydrželo jen chvíli. Pak už jsem zase neposlouchal. A tak jsme stále cvičili, cvičili......
V listopadu jsem se byl s celou svojí smečkou podívat na velké výstavě. Večer předtím jsem ochutnal a vyválel jsem se v lidském hovínku, takže mně musela panička pořádně vykoupat, abych byl čistý a voňavý....teda nechápu proč, když pro mně tohle byla nádherná vůně, jen mým páníčkům se vůbec nezamlouvala. Na výstavě mně spousta lidí obdivovala, sahala na mně a povídala si s mojí rodinou. Taky k nám přibyla kočička Sněženka. Je celá bílá, hrozně plachá a vůbec se se mnou nechce kamarádit.
V prosinci napadl sníh a já byl jak u vytržení. Nejprve jsem opatrně našlapoval, co kdyby mě to náhodou chtělo kousnout. Pak jsem však slyšel paničku, jak se mně směje a honem jsem dělal hrdinu. Taky Denynka běhala sem tam bez problémů, proto jsem se rozhodl jí následovat. To vám byla psina. Během chvilky jsem přišel na způsob, jak se udržet i při poskakování na všech čtyřech a začal jsem řádit. Moc se mi ta bílá hmota líbila.
Na Vánoce za náma přijel Basty s paničkou. To bylo radosti. Lumpačili jsme na dvorku, štěkali na sebe, běhali na louce a společně chytali sněhové vločky do tlamiček. Basty mně učil, jak se mám správně válet, přeskakovat zmrzlé hromady hlíny a další moc užitečné dovednosti. Teď mně tak napadá, že tohle bylo vlastně naposledy, kdy jsem si Bastym pořádně zařádil. Postupně napadlo sněhu hodně, takže jsem se různě zahrabával, válel, žďuchal do Denyny až padala. To vám byla legrace. Taky se mi nechtěně povedlo přerazit paničce nos o nová vrátka. Ale byl jsem v tom nevinně. Denyna mi proběhla pod bříškem a já se jí lekl. Naštěstí se nic jiného paničce nestalo. Jen nás pak nechtěla venčit společně...teda do té doby, než se jí nos zahojí.
V lednu jsem dostal kašel, musel jsem brát léky a být v teple. Nebavilo mně to a když jsem měl malou skulinku ve dveřích, tak jsem rychle proběhl ven zase řádit. Nestávalo se mi to často, protože panička si dávala, stejně jako celá rodina, pozor. Po třech nedělích jsem byl zdráv a zase jsem vesele lítal ve sněhu. Postupně se začalo oteplovat a já jsem byl rád. Koncem března k nám přijela paničky sestra s mým kamarádem Bastym. Ale jak jsem byl překvapený, když Basty si se mnou vůbec nehrál, ze začátku špatně chodil, postupně přestal běhat úplně a jen ležel. Nechápal jsem, proč to tak je a byl jsem smutný. Dokonce se stalo, že na mně Basty vrčel. Po pár dnech odjela panička s páníčkem, s paniččinou sestrou a Bastym pryč. To bylo naposledy, kdy jsem svého velkého kamaráda viděl. Za dva dny se vrátila panička, byla moc smutná. Seděla u mně a Denynky, plakala a říkala, že Basty už je v psím nebíčku, kde ho nic nebolí a hraje si tam s ostatními pejsky. Taky určitě loví muflony, daňky, kočičky ,což dělat na zemi nemohl. Moc jsme se s Denynkou snažili, aby se panička zase rozveselila.
Za pár dní jsme odjeli do chaty, kde jsem si v lese užíval naprosté volnosti. Kamarádil jsem se s ptáčkama, veverkama, lovil myšky a hrál si. Vůbec se mi nechtělo domů. Jenže moji malí páníčci museli do školy a já se začal připravovat na svou druhou výstavu. .
Stále jsem chodil na cvičák a pořád se mi nelíbily prostoje. Panička díky mně několikrát ošklivě upadla, taky jsem jí svojí zbrklostí a chutí si hrát pohmoždil ruce, atd. V červnu jsem začal chodit na agillity. Moc se mi líbil tunel, kladina, houpačka, ale vůbec jsem nechtěl skákat přes překážky. Byly jen pár centimetrů nad zemí a tak jsem nechápal,proč přes ně mám skákat, když je můžu překročit. Ze začátku jsem je překračoval, později obíhal. Pak začalo být velké teplo...teda pro paničku a tak jsme agillity přerušili s tím, že se vrátíme cvičit v září.
Jednoho dne jsem jel s páníčkama do Prahy za paniččinou sestrou. Ta už nebyla smutná, protože si právě ten samý den přivezla malou setří holčičku jménem Bali. Z mé strany to byla ta nejkrásnější věc, kterou jsem viděl. Sice ještě spinkala po dlouhé cestě, ale já jsem věděl, že tohle je ten správný parťák na hraní a dělání skopičin. Po pár dnech obě přijely za náma na celý víkend a to už jsem s Balinkou začal řádit. Horší to bylo pro Denču. Ta na stará kolena dostala dalšího blázna na výchovu. Hned s tím začala a tak i Balinka brzy pochopila, že si s ní Deny hrát nebude.
O prázdninách jsme byli větší část v chatě, kde jsme chodili na dlouhé procházky, seznamoval jsem se s psíma kamarádama, hrál si s Balinkou, plaval a taky trochu zlobil. Uprostřed prázdnin musela Bali na operaci tlapičky a já měl zakázáno si s ní hrát. To bylo pro oba strašně těžké, takže jsme se viděli jen chvíli a pak holky raději byly doma. Na konci prázdnin jsem jel na veliký výlet...teda nejen já, ale celá rodina. Jen Sněhulka zůstala doma. Stále máme mezi sebou nevyjasněné vztahy. Já bych si s ní rád hrál, ale ona se mně bojí, prská na mně a vytahuje drápky. Naštěstí pokaždé včas uhnu, jinak bych měl pořádné škrábance na čumáčku.