Jdi na obsah Jdi na menu
 


A zase Denynka

30. 11. 2006

Protože byly prázdniny, tak jsem společně s novou rodinou bydlela v chatě. Tím, že jsem ještě byla maličká ( teda vypadala jsem tak), tak mně občas panička nechala na hlídání svému tatínkovi, převážně ve chvíli, kdy musela jít na nákup. Měla strach, že běžet 3km do vesnice a zpět by na mně bylo moc. Občas jsem vyvedla nějakou lotrovinu...třeba, když jsem usnula v botaskách a neslyšela volání. To se stalo, když mně zase jednou hlídal paničky tatínek. Ona odešla s dětma na nákup a zaplavat si. Když se vrátili, tak jsem nebyla k nalezení. Tatínek byl nešťastný, hledal mně půl odpoledne. Chata je ve stráni na dost příkrém místě, takže měli všichni strach, že jsem spadla ze skály a už nežiju. I když prohledali všechna možná i nemožná místa, tak po mně nenašli ani stopu. Za tmy hledání vzdali. Panička se šla přezout a při úklidu bot nahmatala něco měkkého....hádejte, co to bylo? Moje bříško. To bylo radosti. Od té doby jsem byla pod bedlivým dohledem. Místo u bot mi ale zůstalo.

Na konci prázdnin jsme společně odjeli domů do paneláku. Byl to obrovský dům, ve kterém jsem jela poprve výtahem. Doma na nás už čekala babička. To byla hrozně hodná paní, která mně strašně moc rozmazlovala a taky krmila dobrotama. Zvykla jsem si docela rychle...měla jsem u sebe přece celou rodinu a tak jsem byla spokojená. O patro níž si sousedi ten samý rok pořídili pejska...byl to kříženec jezevčíka...takže moje velikost. To vám byl parťák na hraní a taky moje láska. Musím říct, že jediná.

Velmi brzy jsem pochopila, že v paneláku se neštěká. Dokonce to se mnou došlo tak dalece, že jsem do bytu pustila zloděje. Spinkala jsem v pelíšku a celá rodina v postelích. Naštěstí se nic hrozného nestalo. Sice páníčkům ukradli nějaké věci, ale všichni jsme nezvanou návštěvu přežili ve zdraví.

Taky se mi před Vánocemi stal ošklivý úraz a vypadalo to se mnou hodně špatně. Hrála jsem si s páníčkem, když děti s paničkou nebyly doma a při té hře jsem špatně dopadla. Ochrnula jsem na zadní tlapky. Páníček mně naložil ke kamarádovi do auta a já jela celá vyděšená a bolavá na veterinu. Tam jsem dostala pár inijekcí a radu, jak se mnou mají manipulovat. Když se panička vrátila domů, tak se mi snažila moc a moc pomáhat. Neustále mně masírovala zádička, zvedala za ocásek, mnula nožičky a spoustu dalších věcí. Já se zatím naučila šoupat zadeček po zemi a tak "chodit" za dětma a páníčky. Jenže jsem se vůbec nelepšila a pan veterinář mně chtěl utratit. Panička se nevzdávala a domluvila se s panem veterinářem na odkladu inijekce, prý po Vánocích, jestli se nezlepším. Každou chvíli mně nosila ven, abych se vyčůrala, vykakala, jenže mně to moc nešlo. Neměla jsem tolik pohybu a tak ani střeva nepracovala, jak by měla. Pokaždé mně jednou rukou podepřela hrudník, druhou zvedla za ocásek, aby jsem se mohla vyvenčit. Přesně na Štědrý večer...asi okolo půlnoci....když jsem šla s paničkou ještě ven, jsem se velmi vratce postavila na nožky a poprvé skoro po měsíci se vyčůrala sama. Panička měla obrovskou radost a to ani nemluvím o ostatních v rodině. Od toho večera jsem se viditelně zlepšovala a na Nový rok už jsem sama ušla asi 10m. Pan veterinář byl moc překvapený a říkal něco o zázraku a taky o obrovské vůli žít. Od té doby jsem naštěstí už nic podobného nezažila. Jen panička stále hlídá, abych dávala na sebe pozor.

Jezdila jsem s mojí rodinou taky na různé výlety. Většinou se jich zúčastňovala jen panička s dětma. Páníček měl jiné starosti a zájmy. Nejraději jsem ale byla v chatě, kde jsem pobíhala, občas štěkala, hrála s dětma na schovku a chodila na dlouhé procházky, kde jsem poznávala různá zvířátka jako např. daňky, muflony, zajíce. Vzhledem k mým loveckým předkům, jsem se je snažila ulovit. Ale všichni byli o moc rychlejší, takže jsem brzy pochopila, že to nemá cenu a pronásledování vzdala.

V tomto duchu uběhly tři roky, ve kterých jsem byla jediný rodinný pes. Jenže pak paničce umřel tatínek a její sestra si pořídila štěně, aby nebyla doma sama. Vybrala si irského setra Bastyho. Teda musím říct, že jsem měla co dělat, abych ho trochu vychovala. Přece jen byl ještě neposlušné štěnítko. Basty se narodil v dubnu a v červnu přišel k nám. Na léto jsme zase odjeli do chaty, tentokrát s Bastym. Paničky sestra chodila do školy, pak taky do práce, takže za náma vždycky na pár dní jen přijela. Basty byl pěkný uličník, takže si s náma panička užila spoustu legrace a starostí . Na konci prázdnin odjel do Prahy a my domů. Opět jsme střídali návštěvy Prahy s návštěvama chaty. Děti rostly, pomalu se i můj malý kamarád chystal do školky a panička do práce. V tu chvíli jsem zůstávala doma jen s babičkou, která si se mnou povídala, krmila mně dobrůtkama a já vesele kynula. Panička se začala zlobit. Dostala jsem dietu, zhubla, ale stále se střídalo mé tloustnutí s hubnutím. Natrvalo jsem zhubla až o pár let později a musím říct, že mně to prospělo. 

Pak nastala chvíle, kdy jsem poprve venku slupla lákavou dobrůtku, po které mně bylo strašně špatně. Zvracela jsem, měla průjem, stále polehávala. Panička se mnou utíkala k veterináři. Ten zjistil otravu. Dostala jsem kapačky, dietu a taky nějakou rozpustnou věc na pití. Po pár dnech se mi udělalo líp. To jsem ještě nevěděla, že spoustu pejsků, které jsem si venku očuchávala, již nikdy nepotkám. Neměli takové štěstí jako já a usnuli napořád. Panička říkala, že jsou v psím nebíčku, kde je nic nebolí a čekají na své páníčky, až za nima jednou přijdou. Musím jí věřit, přece jen toho ví o těhle věcech víc než já. Od té doby mně všichni venku stále hlídali a když jsem něco někde chtěla ochutnat, tak se moc zlobili.Bohužel, mně neuhlídali ještě jednoua opět jsem skončila na veterině s otravou. Od té doby mám trvale poškozená játra a musím mít dietu.

Další léto jsem trávila opět v chatě. Moje malá panička měla první školní prázdniny, Podnikali jsme spoustu výletů po okolí, chodili se koupat a na houby. Věděla jsem, že se od paničky nesmím moc vzdalovat, jinak hned pískala a volala mně zpět. Měla o mně starost. Taky za náma pravidelně jezdil Basty. To už byl velký pes, který miloval moje "lovení". To se vždycky z kopce rozběhl rychleji než já, dole se zastavil, otočil a rozběhl se proti mně. Snažil se mně chytit. Já u toho štěkala, kňučala a schovávala se mu pod dříví. On okolo běhal a vyštěkával mně. Taky se naučil utíkat, takže v lese musel chodit na dlouhém vodítku....bohužel, se nenaučil poslouchat jako já. Zrovna tak na přivolání si sedl kousek od paničky a nechtěl jít blíž. Ale na druhou stranu to byl báječný kamarád, se kterým jsem spala na jedné posteli, honili jsme společně myšky a měli spoustu dalších her. Takovýmto způsobem uběhlo pár let.

Panička začala chodit do práce, malý páníček nejdřív do školky pak i do školy. Už na mně neměl tolik času, ale i já jsem začala tak trochu vyhledávat klid. Přece jen jsem přicházela do let, kdy jsem prospala přes půl dne. Ale procházky, ty já milovala pořád. Ušla jsem spoustu kilometrů a ani jsem nechtěla do vody se ochladit. Teda do vody jsem nechtěla nikdy. Koupání já nerada.

Po letech se panička jednoho dne rozhodla, že se budeme stěhovat. Naštěstí jen maličký kousek od babičky, ke které jsem dál utíkala, aby se se mnou mazlila. Po pár měsících se stala zlá věc, babička spadla ze židle, musela do nemocnice a už se nikdy nevrátila. V původním bytě zůstal jen bývalý páníček. I za ním jsem chodila, vždycky mně podrbal, pomazlil se se mnou a občas měl pro mně schovanou i nějakou dobrotu.  Na babbičku jsem nikdy nezapomněla, pokaždé jsem proběhla původní byt, koukla do jejího křesla, na její židli a i na balkón jsem se šla kouknout, i když tam jsem se bála.. Děti rostly, panička s novým páníčkem začali jezdit na dlouhé výlety a já s nima. Poprve ve svém životě jsem spala pod stanem, vyšla na hrad, chodila po hradbách, hlídala v autě, když se šli oba někde najíst a zažila spoustu dalších dobrodružství.

V chatě jsem řádila dál s Bastym, který pomalu šedivěl, hlídala rodinu před muflonama a pozorovala ptáčky. Ovšem ze všeho nejraději se vyhřívala na sluníčku.Tak uběhlo zase pár let, ve kterých se udála spousta věcí důležitých i ménědůležitých. Jedna z důležitých byla nemoc paničky, její následný pobyt v nemocnici a pak doma, kde už zůstala natrvalo. Od té doby jsem doma sama minimálně. Jednoho dne se začalo jezdit do velkého domu, kde byla spousta úkrytů, místa na válení se, písek na hrabání a taky místo, kde často svítilo sluníčko. Netrvalo dlouho a my se z paneláku, ve kterém jsem byla zvyklá, stěhovali do domečku. Myslím, že těch přesunů jsem za svůj život zažila ažaž. Po přestěhování jsme zase odjeli na chatu, kde jsme tentokrát nebyli celé léto, ale jen první část července a pak poslední týden v srpnu. Mezitím mi ale panička s páníčkem a s dětma přivezli štěně jménem Bruttus, ale doma mu říkají Brut. Představte si to. V mém věku mám ještě vychovávat neposluchu? Co mi jiného zbylo.....Brut pomalu rostl,během pár týdnů byl větší než já, ale stejně musel poslouchat. Ne, že bych si s ním nechtěla hrát, ale on mně vždycky packou přišlápl nebo do mně žďuchl čumáčkem a já spadla. Takže jsem hry omezila na minimum. Tak uběhl půl rok a my slavili první Vánoce v novém. Přijel i Basty s paničkou. Přes den řádil s Brutem, mazlil se se mnou, ale večer hrozně vyváděl a tak musel spát někde v dětském pokoji a my s Brutem na svém pelíšku v chodbě. To bylo naposledy, kdy jsem viděla Bastyho zdravého a veselého. Ten rok byla dlouhá zima, kterou nemám moc ráda, tak mně panička nechávala v klidu a teple doma, ven na dlouhé procházky chodila jen s Brutem. Mně brali taky na procházky, ale kratší.

Konečně zmizel snih a vyšlo sluníčko. Já se zase začala vyvalovat venku a s chutí se chodila proběhnout. Pak přijela paničky sestra s Bastym. Basty skoro nechodil, jen se šoural. Žádné hraní, žádné mazlení. Pobyl u nás týden, na konci se ani sám nezvedl. Pak musel k panu veterináři na kontrolu a už tam zůstal. Dostal inijekci, usnul. Panička mi to doma vyprávěla, byla u něj a do poslední chvíle s ním mluvila, mazlila se a taky ho ode mně moc pozdravovala. Teď už je Basty v psím nebíčku a kouká na nás dolů, čeká, až se k němu jednou přidáme i my. Teď jsem nejstarší pejsek u nás...teda myslím tím v chatě. Všichni mí kamarádi postupně umřeli a jejich páníčci si pořídili jiné pejsky, mladší. O tom ale zase až příště.